3x o školství

18:30

Nás to čeká nejdříve za rok, ale velké téma je to u nás dávno. Škola. Kam je přihlásit? Do spádové a neřešit to, nebo hledat nějakou, o které bychom byli víc přesvědčeni i za cenu delšího dojíždění?

Bohužel se oba pohybujeme v učitelském prostředí. A když znáte to zákulisí, chce se vám poslat dítko do státní školy ještě míň, to mi věřte. To hned víte, co se kde obchází, která paní učitelka už by dávno neměla učit, kdo bere jaký prášky na nervy, nebo kdo to má tak na háku, že známkuje matematiku, podle toho, jak se právě vyspal.

Ono vůbec známkování... Téma první. Když jsem poprvé slyšela o školách, kde se neznámkuje, ale hodnotí slovně, byla jsem velmi proti. Mě prostě vychoval standardní český systém plný poměřování, soutěžní, vytěsňování slabších, hloupějších, kdy je potřeba vše ohodnotit, oznámkovat a obrendovat na prvním místě. Vždyť podle čeho bychom ty děti ve škole srovnávali, kdybychom zrušili známky? Kroutila jsem nevěřícně hlavou, co že je to za novoty. Dnes byste většího odpůrce známek hledali těžko. Známkování jen podporuje soutěžení mezi dětmi, které jsou ale každé jiné a my je potřebujeme nacpat do jednoho hodnotícího systému. Ten podporuje soutěžení a tedy vždycky někdo prohraje. I ti, kdo vyhrávají nemají pak tolik motivace, protože velmi brzy zjistí, jak málo se musí pro to pochybné vítězství v podobě jedničky snažit. Ti slabší zase vědí, že ať by se snažili sebevíc, na jedničku nedosáhnou. A kde je samotný obsah vzdělávání? Jde naprosto stranou.

Moc se mi líbí přirovnání z příběhu o zajíci. Přijde zajíc domů první den ze školy a je naprosto nadšený. Maminka se ho ptá: "co jste dnes dělali?" "Dnes jsme skákali maminko a já byl první." Druhý den přijde zajíček domů skleslý a maminka se ho ptá: "co jste dnes dělali?" "Dnes jsme běhali a já byl druhý." Třetí den přijde zajíček domů naprosto zničený a když se ho maminka ptá, co dnes dělali, odpoví: "dnes jsme plavali a já byl poslední". A paní učitelka povídá "tak a teď už budeš jenom plavat." A tak je to přeci i s dětmi, někdo je jako zajíc, ale někdo je žába a my je známkujeme oba skákání, plavání, běhání...

Téma druhé, inkluze. Na školách, kam jsem chodila já inkluze přirozeně probíhala už před dvaceti lety. Chodilo tam spousta dětí, které byly v něčem jiné. Ale zároveň jsme měli ve městě Zvláštní školu, kam chodily děti, pro které standardní vzdělávání bylo prostě příliš. Ano, ne vždy tam byly zařazeny správně, ale to je všude o lidech. Teď je tahle škola zrušená, ale vlastně to celé funguje jen na oko. Jediné, co se změnilo je administrativa, která přibyla všem učitelům s vyřizováním papírů, individuálními plány, atd. I děti, které se prostě naučí jen počítat do deseti, trochu číst a psát se teď perou v klasické škole se dvěma jazyky, chemií, mají znát mocniny a odmocniny. Překvapení, všichni nejsme stejní a papír s úlevami to opravdu nezachrání. A tak vznikají ve školách nenápadně třídy, kde jsou ti trochu lepší a třídy, kdy je nějakou záhadou víc těch znevýhodněných dětí. Ale hlavně že naoko to funguje. Školy také měly slíbené peníze na asistenty. Asi není žádné překvapení, že ty peníze buď nejsou a když ano, učitelé s asistenty neumí pracovat. Vždyť ta myšlenka byla, že půjde o asistenty učitele, ne asistenty konkrétních znevýhodněných dětí?

Téma třetí, učitelé. Věřím, že většina šla tohle poslání dělat s láskou, ať už k předmětu, nebo k dětem. Protože "kdo chce zapalovat, musí hořet". A co za tenhle entuzisamus dostávají? Mizerný peníze (zejména ti po škole), třicet dětí ve třídě, z čehož 5 je nadprůměrných, 20 průměrných a 5 má "papíry na hlavu". Svůj čas by měli dělit mezi všechny stejně, ale copak to jde? A pak jsme tu my, rodiče. Podle mě největší problém dnešní školy .-)). Někdo doufá, že učitelé za ně zařídí vše, vzdělání, výuku. Někomu se zdá, že je učitel přísný, někomu, že málo. Na některé dítko se nesmíte ani křivě podívat, aby na vás druhý den nečekal před školou tatínek. A co dnes řeší průměrný učitel ZŠ? Myslíte, že vzdělávání? Ale ne. Jsou to papíry. Stohy lejster ke každému dítěti, ke každé hodině. Protože to jediné zajímá školní inspekci. Papír, podpis, datum. A taky to, zda dělíte svůj čas spravedlivě mezi těch 30 dětí v 45 minutách vašeho předmětu. Vůbec se nedivím všem učitelům, kteří skončí na antidepresivech, s lahvinkou, nebo "jen" s vyhořením. Všichni by si po deseti letech zasloužili alespoň roční pauzu na zotavenou a nabrání sil, které není kde brát. Ne, milí rodičové, tohle prázdniny nezachrání. To chce velkou změnu systému a peníze do školství. 

Dneska jsme se v práci bavili o stavu planety a kolega řekl: "tak to tady asi rovnou zapálíme a zavřeme, ne?" Já vím, že jsou i skvělé státní školy a ještě lepší učitelé. Pár takových naštěstí znám. Pracují ale v šíleném systému, který jim často jen hází klacky pod nohy a s tím je potřeba něco dělat. 

B.








You Might Also Like

6 komentářů

  1. Jsem učitelka na 1. stupni a říkám ÁMEN. Ještě mě čekají tři roky doma na mateřské, ale už teď přemýšlím, jestli a kam se vlastně budu vracet. Jestli zkusím nějakou alternativu nebo jestli raději nezměnit úplně obor. Jo a syn šel dnes poprvé do školky. Do lesní! Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lesní školky jsou super! Čas venku je nenehraditelný. Přijde mi, že i ti nejnadšenější učitelé, nebo ti, co to chtějí zkusit trochu jinak v tomhle systému prostě nemůžou fungovat a bohužel brzy odejdou, je to škoda.

      Vymazat
  2. Souhlasim se vsim, ale hlavne s tema znamkama. Zrovna dneska jsem kroutila hlavou. Potkala jsem znamou s dcerou - prvni skolni den. Mala se mi nadsene chlubila, ze uz ma prvni jednicku. Ja se divila, jestli je to vubec takhle rychle mozny. Maminka hrde odpovedela, ze je, ze Ada je moc sikovna.
    A ted - jak to bylo? Kolik deti dostalo ve tride jednicku? Vsechny? Melo to pak nejaky smysl? Protoze kdyz ji dostanou vsichni, je vubec nutne ji davat?
    Jen nektere? Tak to uz nemelo smysl vubec. Par nadsenych z prvni jednicky a zbytek zklamany hned prvni den, ze se jim to nepovedlo.
    Znamky jsou pro me jednim z hlavnich duvodu, proc bych deti videla radsi v soukrome nez statni skole. Jen kdyby to nebylo tak drahe... jedno dite jeste fajn. Ale pro dve... to uz mam obavy :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je perfektní příklad. Jestli tedy tu jedničku první den nikdo nedostal, to ta demotivace nastala sakra brzy. Bohužel, pak to vidíš u těch slabších, hned v první všichni jedničky, oni ne, to je zabitá snaha hned na začátku. Jestli všichni, je to taky nesmysl. Já věřím, že ale najdeme dobrou i státní, jak říkáš, platit pak za 2 a víc, to už je na hypotéku :).

      Vymazat
  3. Je to o lidech, bohužel přítelův syn má učitelku, která by asi taky už učit neměla..nosí jedničky a dvojky, ale v každém opraveném cvičení, ať už to je matika nebo čeština, najdeme doma ještě další dvojnásobek chyb, než je opraveno, to mi přijde dost šílené..docela by mě zajímalo, jakou mají úspěšnost z téhle základky děti potom dál na střední škole..jako ty, kterým to ve škole jde, chyby nedělají a je to OK, ale když jim škola nejde + učitelka opraví půlku, tak děti ani netuší, jak na tom jsou.
    Známkování to je taky věc sama o sobě, moc ráda čtu blog U nás na kopečku, je super, že jsou takový nadšenci jako učitelka Monika, která učí tak, jak učí, děti se umí samy ohodnotit, vědí, co jim jde a co ne, to je potom úplně o něčem jiném:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ano, učit děti sebehodnocení, to bohužel nedělá téměř nikdo, přitom je to tak důležitý. Rozhodně víc, než pochybné známkování... B.

      Vymazat