Můj život předtím, než si ho vzal telefon

9:30

Napadlo vás to někdy? Co je první věc, kterou ráno vezmete do ruky? Je to ruka vašeho partnera? A poslední, čemu patří váš pohled před usnutím? Jsou to jeho určitě krásné oči? Nebo je to displej neustále přítomného přístroje? A jaký byl váš život před ním? Před mobilním telefonem, před chytrým telefonem... Před tím, než začala ta malá věc řídit a sledovat můj život...

Spočítala jsem to. Je to můj nejtrvalejší vztah. Já a můj telefon jsme spolu už 18 let. První jsem dostala někdy na konci základky, byla to ta nejslavnější modrá Nokia (co že je to za značku?) a byla na kredit. Kredit 200Kč, který mi vydržel asi tak první dva roky... protože jsem ji používala jsem na hraní hada. Sms, telefonování? Vždyť nikdo z mých kamarádů telefon neměl! Až někdy na začátku gymplu, tedy v roce 98-99, se začaly objevovat další vlaštovky a já začala pronikat do tajů virtuální komunikace... Hmm...

O tom, že nemít mobilní telefon, jsem dnes nepolíbená stará panna jsem přesvědčená dodnes. Jak se vlastně někdo mohl seznámit bez toho? Nechápu. Pamatuji si na první sms od jistého chlapce, který mi psal, že se mu líbím a já to druhý den ve škole řešila asi s půlkou třídy (ulehčím vám počty, bylo mi 18) a hromadně jsme řešili, co mu mám napsat... a pozor, následně jsme si s tímto mým vyvoleným volali meziměsto z pevné linky... používá to ještě dneska někdo? Když i následný rozchod proběhl pomocí sms, krásně se uzavřel kruh a mě mělo být jasné, že mobilní telefon je věc, která bude ovlivňovat všechny mé následující vztahy. V pozitivním i negativním smyslu. A bohatě mi stačily 3 funkce toho přístroje - sms, telefon, had (nebo podobně intelektuálně náročná hra). Foťák? Zbytečný nadstandard, rozmazaná kvalita. Internet? Kdo v roce 2000 věděl, co to je?

A pak to přišlo. Zvláštní, že si takové věci pamatuju... Táta se vrátil v roce 2007 z dovči v USA (čti ú-es-á) a na rodinném potlachu vytáhl z krabičky cosi, co je teď prej největší trend a každej to chce a u nás se to ještě neprodává... a my seděli s pár známejma v obýváku a nechali to kolovat a prohlíželi (vypnutý) ze všech stran a dělali dlouhá hmm... A vůbec nás to teda nenadchlo... Ano, v ten památný večer jsem viděla první chytrý telefon a rovnou Iphone. Ale na ten svůj jsem si musela počkat o pár let déle. Protože jsem ho fakt nechtěla. Nepotřebovala jsem ho. Jasně, protože lidi tyhle věci nepotřebujou a je úkolem marketingu vysvětlit jim, že potřebujou, že bez toho jejich život nebude kompletní! A já si říkala... hm hm, vždyť já jsem často v práci v terénu a musím přeci být na mailu celý den. Jo, přesně tohle byla moje záminka si ho pořídit. Musím psát, že se pak všechno změnilo? Že během jednoho dne, jsem já naprostý technický neznalec stahovala, instalovala, objevovala a naprosto s ním srostla? A jo, je fakt, že mi v práci pomohl. Ale copak já jsem v práci 24 hodin denně?

Protože jak vypadá náš vztah dnes? No strašně! Jsem otrok svého telefonu. Přitom já telefonuju nerada. Kdo mě zná, ví, že to velice často neberu... a nemyslete si, že to neberu, protože nemůžu... já prostě nechci. Ale copak je to normální, budit se s ním, usínat s ním, mít ho celý den někde poblíž a v každou volnou chvilku něco sjíždět? Číst fakt hloupý bulvární zprávy, který mě ani nezajímaj? Neustále aktualizovat FB, abych věděla, jaký blbost tam zase přibyly? Kontrolovat mail 250x denně, jen abych mazala nevyžádanou poštu?

Víš co ty jeden bílej zmetku, co si tu tak ležíš vedle mě a myslíš si, že už jsi mě dostal... kašlu na tebe. Zítra tě nechávám doma a dělej si co chceš... Nebo ne? Joo, vždyť já jdu přeci zítra tam a tam a tohle a tohle budu muset, takže bez telefonu se neobejdu, takže teda zítra naposledy jdeš se mnou, ale pak už definitivně konec, je ti to jasný!

Ehm.

Ne, teď vážně. To, že jsem se stala otrokem svého telefonu je pravda. To, že s tím chci něco dělat taky. Protože když zvážím, co mi to dává, a co bere, mínusy rozhodně převažují. Vždyť ten čas už mi nikdo nevrátí. Takže zde slibuji sama sobě, že s tím budu něco dělat. Že ho nebudu mít přirostlý k ruce. Protože s hlavou skloněnou k displeji bych taky mohla přehlédnout, že mi Ferda (á překvapení, ano, tak se jmenuje náš roční poklad) vyrostl. A že je na co se koukat. Já chci přeci žít s ním, ne vedle něj. Nechci, aby se sápal po všem, co tvarem připomíná telefon a dával si to k uchu... Jak mu pak budu vysvětlovat, že on telefon mít nebude, když já ho celý den nedám z ruky? Je jasný, že takhle to prostě nejde, takže fakt začínám... nebo spíš končím. Zítra sice jdeš se mnou ty bílá potvoro, ale budeš zavřenej v kabelce, tam, kam patříš, protože já budu žít, takže na tebe nebudu mít čas!

Hezký den,

                        B.

PS: jak to máte vy? má dnes ještě někdo "normální" telefon?

Zdroj obrázku a poučný článek k tématu: zde.






You Might Also Like

2 komentářů

  1. Zajimave zamysleni, bohuzel v dnesni dobe je to realna situace. Sedi par, co jde spolu na veceri a u stolu na sebe nemluvi, oba maji v ruce mobil a cosi tukaji. Co je to vztah? Ja jsem dala ultimatum memu priteli, kdyz prizval mobil do nasi postele, bud budes spat s nim nebo se mnou, ale ja s mobilem v posteli nebudu. Mel stesti, vybral si me, ale umim si predstavit, ze je v dnesni dobe spousta lidi, co by me hnali a usinali s aktualizovanym FB v ruce... bára.kára blog

    OdpovědětVymazat
  2. No, je to hrozný, že se to stává rodinným standardem... Myslím ale, že stačí si to uvědomit a ne to slepě přijmout... Díky za komentář a hezký den B.

    OdpovědětVymazat