Umírání po česku...

9:46

Moji milí, na tenhle článek se dá pohlížet ze dvou stran. Buď tak, že na family blog taková témata nepatří, vždyť život je tak sluníčkový. Nebo tak, že bychom se neměli bát, nebo se stydět, mluvit o všech tématech, která k životu patří. Takže i umírání, ne smrt, smrt je... prostě je, ale to co jí předchází je většinou peklo.

Napíšu vám, co se nyní děje v naší rodině. Ne proto, že bych se potřebovala svěřit, spíš pro to, abych přispěla svojí špetkou k diskuzi, zda to prostě nejde dělat lépe. Jsem vděčná za to, jakou u nás máme zdravotní péči. Žiji na obláčku představ, že jakákoli nemoc se dá léčit, kromě jediné, stáří. A přesto se o to naši lékaři snaží, jako by měli nějakou zázračnou pilulku.

Naši babičku lehce před osmdesátkou, která se posledních 15 let léčí s rakovinou, srdcem, ledvinami a ortopedickými problémy, postihlo před půl rokem celkové selhání organismu. Prostě tělo už nevydrželo. A díky opravdu skvělé péči se přes různé a opravdu dlouhé pobyty na árech, jipkách, internách, rehabilitačních klinikách... její stav opravdu významně zlepšil. Naštěstí jí to skvěle myslí a velmi dobře uvědomuje, co se děje. V nemocnici jí to nebaví, kdo by se divil. A my, když vidíme, jak se její stav zlepšil, ale zároveň od doktorů už víme, že pro ni nedokáží víc udělat, jsme ji chtěli z nemocnice dostat domů. Alespoň na víkendy, nebo pár dní... Tam, kde prožila celý život, kde by mohla jíst co chce a kdy chce a mohla vídat všechna pravnoučata... prostě domů... A ejhle, copak nám, jistě v dobré víře, pan doktor řekl... že to nepřichází v úvahu, protože (světe div se) by babička mohla doma umřít. No to by si tedy dovolila dost, v klidu si umřít doma obklopena rodinou. Protože oni za ni v nemocnici budou bojovat do poslední chvíle, neustále ji "nahazovat", mluvit na ni, jako kdyby byla malé dítě, nutit ji pít z lahvičky s dudlíkem a věčně jí cpát plíny, protože na to, aby jí pomohli na nočníkovou židli nemají personál... a to proto, aby jí dali navíc kolik, měsíc, dva, v tom skvělém pozitivním prostředí... A my tam můžeme každý den jen chodit a děsit se, kdy nám nějaká milá sestra řekne, že babička už na pokoji není...

Prostě tak to dnes je. Stejně jako se dnes musíte narodit v nemocnici (nejsem zastánkyní domácích porodů), musíte tam i zemřít, přes to nejede vlak. Vím, že alespoň u onkologických pacientů se tahle situace už změnila, ale v případě nemoci zvané stáří to tak rozhodně není. A to ani v případě, že rodina dělá vše pro to, aby tomu tak nebylo... Domů se prostě nesmí.

Nebudu dnes končit ničím pozitivním, jdu přemýšlet o tom, co s tím můžu dělat...

Hezký den všem,

                                    B.

Zdroj obrázku: zde.



You Might Also Like

2 komentářů

  1. Jsem moc ráda, že někdo zmínil na svém blogu toto téma, protože mi přijde, že je to něco "co je prostě zavedené" a že "tak to prostě je". Už delší dobu sleduji aktivity občanského sdružení Cesty domů a smekám před nimi klobouk. Pokouší se do tohoto tématu vnést zpátky trochu lidskosti, trochu důstojnosti. Umožnit prožít stáří člověku tam kde chce a jak chce, by mělo být základní povinností všech a je hrůza, že tomu personál nemocnice ani lékaři nerozumí.
    Je mi moc líto, že takto musíte bojovat s nemocnicí a držím palce, aby se Vám podařilo babičku dostat domů, do svého prostředí, kde bude určitě šťastnější!
    Hodně síly. Verča

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za milý komentář, myslím, že s tím, jak jdou v ČR věci rychle kupředu (ironie) je pro nás třicátníky nejvyšší čas řešit tohle i proto, aby nás až přijde čas nečekalo něco takového...

    OdpovědětVymazat